Když se daří, tak se daří

25. března 2008 v 20:49 | Šurinka |  moje příběhy
To jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že zase vyrazím na nějaké ty agiliťácké závody. Vzhledem k tomu, že jsem už párkrát se svou šeltií Aero na závodech byla, ale jen v kategorii začátečníci a celkem se nám dařilo, tak jsem chtěla už do normální kategorie pro plnohodnotné závodníky:o) V kalendáři jsem si našla zajímavé závody v Českých Budějovicích (což není od mého bydliště zase tak daleko...), poslala přihlášku + žádost o výkonnostní průkaz (který už si musíme pořídit), našetřila těch pár (stovek) korun a naverbovala sousedku Áju na tréninky. Na našem společném tréninku jsem se dokonce dověděla, že tam Ája jede taky, takže to bude úplně super! Za těch 14 dní jsme stihly udělat jen dva tréninky (protože Ája je přes týden na intru a domů jezdí jen o víkendu) a Aera po hooodně dlouhé době zase viděla překážky.
Konečně nastal den D. Už v půl šesté mi zvonil budík (neřád jeden!) a já se musela vyhrabat z krásně vyhřáté postýlky do té děsné zimy, která panovala v našem bytě (někdo zase nezatopil!), rychle se umýt, nasnídat se (nestíhám!), najít kopačky a přepravku pro psa... Ještě po mamině vyžebrat nějakou tu kačku na svačinu a mažu k sousedům (jak jinak než pozdě, že, to bych nebyla já, kdybych přišla včas). Tam už všichni nastoupení v autě a čekali na mě... Ježiš, to auto je nějaký malý, vždyť se tam nevejdeme! No,nakonec jsme se tam všichni naskládali (já s Aerou, Ája s pudlama a ještě její rodiče) a opravdu závratnou rychlostí vyrazili na jih. V autě ještě vzpomínám, co všechno jsem doma nechala, na nic extra důležitého jsem nepřišla, takže jsem celkem v klidu.
Teda až do doby, než vjedeme do areálu budějovického výstaviště a mě se totálně rozklepou kolena a Aera odmítá vůbec vylézt z auta! To bude zase zážitek! "Aeruško, polez, no ty jsi šikovná, pojď hezky, tááák je dobře, no ano." Ježiš pse dělej, ty jsi brzda!!!! "No výborně, pojď hezky, neboj se." Bože, kde je zase to vodítko! Po krátkém hledání ho objevím zapadlé mezi sedačkami. "Aerinko, pojď ke mně!" Ježišmarjá, kde ten pes je?!!!! Pod sedačkou neni, u auta taky ne... "Aero ke mně, a dělej!!!!" Ha, už jí vidím, snaží se zdrhnout co nejdál, já jí roztrhnu jak hada, Aeruno teš se!! "Aerinko, pojď sem, pojď hezky." Asi z toho ohluchla... "AERO KE MNĚ!!!" No výborně, už jí konečně došlo, co má udělat! "No ty jsi hodná holka, tááák je ke mně." Mám sto chutí toho psa uškrtit! No jasně, jen se smějte, že je nevychovaná, ale víte jaký jsou to nervy, takový závody?! To jde nějaký výcvik úplně stranou, hlavní je prchnou a přežít!
No hurá, konečně jsme v hale u prezence. "Průkaz původu, očkovací průkaz, výkonnostní průkaz a pětset k tomu." Cože??!! "No výkonnostní průkaz ještě nemáme, o ten bych dneska chtěla požádat, očkovák mám tady, aaaa... průkaz původu... jejda... to je takovej ten barevnej papír, co?...ten jsem tady někde měla..." Děsně přesvědčivě hrabu v baťohu a hledám doklad, o kterém stoprocentně vím, že zůstal doma... "Tak ho nehledejte, identifikační číslo máte zapsané tady v žádosti, to stačí." Ufff! "Až přijde pan rozhodčí,tak ho požádejte,aby Vám pejska změřil a určil v jaké kategorii budete běhat (ne že by to bylo na první pohled jasný...)" "Dobře, děkuju" Tak to bychom měli. Rychle zabrat ještě nějaké volné místo co nejblíže parkuru a rozložit stany pro hafany a židličky pro páníčky (hmmm, Aerina se může válet na dečce v pelíšku a já budu sedět na podlaze...) a už jen čekáme na pana rozhodčího. "Šárko pohni, to je on!" Jujda, tohle má být pan rozhodčí...? No dobře, nebudu to řešit. "Dobrý den, mohl byste mi změřit psa, já bych to potřebovala zapsat do žádosti o výkonnostní průkaz?" "Tak jí postav někam na zem" "Aero, tady si stoupni." A nic, ta se tak bojí, že by se nejradši zahrabala pod zem (no já v tu chvíli taky!). "Aero stůůůj!" Bože pse, ty jsi trdlo!!! No nic, když neumí stát sama, tak jí budu muset trošku pomoct... jednou rukou jí držím pod bříškem a tou druhou se jí snažím postupně natáhnout všechny čtyři nohy, aby to aspoň vypadalo jako že stojí. "Ty jsi hodná Aerinko, hezky stůůůj." No, pan rozhodčí z toho zrovna nadšený nebyl, ale změřil jí, a to je hlavní (na jeho výraz se mě potom nikdo ptát nebude,že :o))
No výborně, teď už snad máme chvilinku na odpočinek. Jejda, ta podlaha docela studí... Aero, naval deku! No, to už je lepší ;o) "Šááárkooo, dělej, máme prohlídku parkuru!" Jdu na to! "Aero zůstaň na místě!" (Ani vlastně nevím, proč jí tenhle povel dávám, ona by stejně nevylezla ani kdybych chtěla...). No, na první pohled parkur nevypadá zase tak složitě. Tady hop, tuneeel, kde je trojka???, jo tady, skoková sekvence, áčko, tady by to asi chtělo běžet na druhou ruku... "Tak co, jak to poběžíš? Nechceš tam před tou poslední sekvencí udělat otočku? To by šlo líp, ne?" "Jo, asi jo, tak já si ten konec ještě párkrát zkusím." Ještě několik minut si zkouším různé způsoby, jak vymanévrovat mezi překážkami a pak už pan rozhodčí píská konec prohlídky. Tě noha, zase už nevím, jak jdou ty překážky po sobě... Aspoň že jsou u nich vždycky čísla, podle kterých se můžu v nejhorším případě orientovat.
"Takže, začnou jedničky malí" zazní do ticha, rušeného jen občasným štěknutím psa, libý hlásek pana rozhodčího. "Naštěstí" běžím až jako třetí, takže stihnu okoukat, jak běhají ostatní... "Na start se připraví Jonáková s Aero" Bůh se mnou a všechno špatné pryč! "Aero, polez z té přepravky!" No to bude horor! "Jdeme skákat, honem!" Asi zase ohluchla... Nakonec musím Aeru na start donést v náručí. "Zůstaň!" Další zbytečný povel, ani se nehne... Dám si náskok dvě překážky, naposledy si v duchu celý parkur proběhnu, dodám si odvahy a hurá. "Aero hop! No tak, řikám HOP!!! Pojď honem, makej, SKÁKEJ!" No to je spolupráce! Pes sedí a čučí a panička hopsá po parkuru jako /blázen/!
No výborně, první překážku máme za sebou a Aerinka se konečně trošku rozhýbala! Druhá, třetí překážka-pohodička. Další je na řadě tunel. "Aj skrrrrz!" Ona z té nervozity snad i oslepla, nebo co!? Rozhodčí značí odmítnutí. "Tady běž skrrrrz!!!" Další odmítnutí! "Aero skrrrrz znamená že prolezeš touhle rourou!!" "Pííísk! Třetí odmítnutí-diskvalifikace." Skvělý,disknout se na čtvrté překážce se ještě nikomu nepovedlo. "Tak pojď, když už jsem zaplatila takový prachy, tak si to aspoň doběhneme!" Dobře, to bylo velmi optimistické prohlášení. V půlce parkuru to vzdávám."Aero pojď hop do náručí." "To ještě natrénujete." snaží se mě pan rozhodčí povzbudit, ale já mám slzy na krajíčku. V duchu s ním nesouhlasím. Aera tohle všechno už dávno umí...
Ještě máme před sebou další dva běhy,třeba se nám povedou. Koukáme, jak běží Ája (taky se diskla) a jdu s Aerinkou ven, aby se trošku proběhla. Chvilku jí vedu na vodítku, ale pak jí pustím, aby se mohla vyvenčit. A první co milá Aera udělá je, že vezme roha! "Aerino KE MNĚ!!!" A nic... Nezbývá mi nic jiného, než za ní sprintem doběhnout zase zpátky do haly. Tam už na mě čeká Ája s mým psem v náručí a udiveně kouká. "Zdrhla." podám jí stručnou odpověď. Další dvě hodiny sedím na podlaze a koukám, jak ostatní běhají bezchybné parkury. Další prohlídka tratě, tentokrát jumping. Ještě než jdu na řadu, tak si párkrát skočíme překážku, která je k tomuto účelu postavená vedle parkuru. Nevypadá to s námi tak beznadějně...
Aera na startu. Jů, ona se snad i těší až poběží! Fakt běžela suprově...až do té doby, než přišel na řadu tunel. "Pííííísk, dikvalifikace" To už jsem někde slyšela...
Další venčení, tentokrát mi Aera ani neutekla :o) Trošku jsme si venku zařádily a zase běžely rychle do haly, protože začalo pršet. Tam zrovna pan rozhodčí vyhlašoval poslední prohlídku parkuru pro A1 small, tedy pro mou kategorii. Horší parkur jsem v životě neviděla! Jedna otočka za druhou, pozor na zóny, tady je past... Hrůůůza! Tomu psovi nějak otrnulo. Hrne se k parkuru div mi ruku neutrhne, když jí odložím na startu tak se plazí k první překážce i přes můj přísný zákaz-takhle by měl vypadat správný agiliťák! "Aero ke mně hop, vpřed skrrrz, hodná, tady klááááda..." Zatím nám to jde skvěle! Jéje, slalom, ten nám moc nejde... "Ke mně pojď, z téhle strany musíš začít. Sla-lom, sla-lom... Hodná, umí!" Před námi poslední skoková sekvence a rovinka do cíle. "Pííííísk! Diskvalifikace" What´s up?!! Zmateně se otočím na Áju. "Tu překážku měla skočit z druhý strany." Já si jdu hodit mašli, fakt! Zklamaně odcházím z parkuru s Aerou v ruce (dneska už potřetí...). Pár lidí ocení mou trpělivost mírným potleskem. Aspoň někdo :o) Cítím se děsně, kapitán Titanicu je proti mě šťastlivec ;o))
No hurá, konečně se jede domů. Při odchodu se ještě ujistím, že jsem nic nezapomněla a obtěžkána milionem svých a aeřiných věcí si to sunu k autu. Po menším boji se nám povedlo do kufru malinké Felície všechno nacpat. Už jen najít všechny hafany... "Aero, kde se flákáš?!" Zase utekla. U pelíšku ji nikde nevidím, na trávníku s ostatními psy také není... "Slečno, není to Vás pejsek?" Konečně v davu chlupatých bearded kolií spatřím malé černé klubíčko. "Chudinka je asi vystrašená, vlezla mi až do auta..."
"Jsme všichni, můžeme jet?" Nikdo nechybí, dokonce nám i někdo přebývá. Ája má tento týden jarní prázdniny, tak k ní jede na návštěvu její spolužák (nebo tak něco, nějak jsem jejich vztah neřešila :o)) Po pár minutách si připadám jako sardinka ve vlastní šťávě (zkuste si nacpat tři (skoro) dospělé lidi a tři psy na zadní sedadla Felície).
"Vystupovááát!" "Cože?!?! Tohle mi nedělejte, málem to se mnou švihlo! Takhle mě budit, styďte se!" Otravnější než ráno budík, fakt! :o) Fůůůj, prší. A v tomhle počasí mám jít domů. Když se daří, tak se daří!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 denicleo denicleo | Web | 12. července 2009 v 19:47 | Reagovat

to je hezký!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama