Na školní akademii se psem (?)

18. dubna 2008 v 18:43 | Šurinka |  Dogdancing
Majestátní aula jako mávnutím kouzelného proutku utichla. Zraky všech přítomných se upíraly na pódium. Právě začalo představení a mně se sevřel žaludek nervozitou. Naivně jsem se domnívala, že něco jako tréma mě v žádném případě nemůže zastihnout! Vždyť já svému parťákovi důvěřuju, nikdy mě ještě nezklamal… Problém byl ovšem v tom, že se sebedůvěrou se potýkám už pěknou řádku let. Chtěla bych mít klid mého kamaráda pod sedačkou.

Celý ten kolotoč začal docela nevinně. Jednoho říjnového večera mi přišla SMS od Šárky Jonákové s bezvadným nápadem - předvést na akademii dogdancing. Jelikož jsem už za sebou jednu úspěšnou předváděčku pro školu měla, s nadšením jsem její návrh přijala. Teď by se asi slušelo seznámit čtenáře s tím, co to vlastně dogdancing je. Inu, jde vlastně o sestavu různých cviků pejska do hudby - jakýsi psí tanec.
Hned následujícího dne jsme začali vyřizovat náležitosti s tím související. Báli jsme se, zda nám to bude umožněno, ale naše obavy se ukázaly zbytečné. Paní profesorka Vidrnová i profesor Dvořák nápad uvítali. Nakonec jsme dostali i povolení od pana ředitele s podmínkou, že si seženeme koberec, což nebyl až takový problém.
Tréninky se ovšem ukázaly jako dost těžký oříšek i pro gympláka. Dogdancing je sám o sobě dost obtížná disciplína vyžadující od psa naprostou poslušnost a koncentraci a my si to ztížili tím, že jsme vystupovali se dvěma psy najednou. Není zrovna jednoduché dávat povely svému psovi a zároveň kontrolovat, co dělá druhý pejsek. Zpočátku jsme chtěli ještě vnímat hudbu, řešit, jestli na nás je pořádně vidět atd., ale nakonec jsme usoudili, že už samotná sestava nám dá dost zabrat.
Naší jedinou výhodou bylo, že jsme měli velmi šikovné pejsky. Bak (Bak Fešák)- moje roční border kolie - se mimo dogdancingu aktivně věnuje agility, sportovní kynologii, obedienci a dogfrisbee, takže je zvyklý se soustředit i na veřejných akcích a závodech. Aerinka (Aero Bohemia Calvados) - roční šeltie - byla v dogdancingu nováčkem. Spoustu prvků se naučila teprve několik týdnů před akademií, což považuji za téměř neuvěřitelné. Přes svou velikost vyniká v agility a v poslušnosti.
Když trávu přikryla pokrývka sněhu, byl trénink venku téměř nemožný, proto jsme si zařídili tréninky přímo v aule. Potíž byla v tom, že psi nejsou stroje a nevydrží víc, že dvě až tři sestavy za sebou. Každému takovému tréninku navíc předcházely obrovské přípravy - museli jsme dopravit Aeru z Ouběnic do Benešova, pak pochodovat centrem města s obrovským kobercem (později se zjistilo, že je malý) a zamluvit si včas aulu. Také nebylo nejjednodušší skloubit naše rozvrhy. Ve škole jsme se pak potkávali s překvapenými dotazy spolužáků, cože dělají ve škole psi? Opravdu zážitek!
Středeční generálka - naprosté fiasko. Aera ani můj Bak vůbec nevnímali a my zase dostali uprostřed sestavy okno. S rozpačitými výrazy jsme tedy "něco" cvičili a já v duchu ten pitomý nápad proklínala. Zdálo se, že se brzy staneme "hvězdami" gymnázia.
Naše čtvrteční "oficiální" vystoupení pro nižší a vyšší gymnázium nedopadlo až tak špatně. Pejskové se s atmosférou sžili a i já a Šárka jsme si sestavu nepletli. Když jsme pak kolem jedné opouštěli školu, nervozita nás neopustila. Zbývalo totiž poslední a nejdůležitější vystoupení - večer pro veřejnost.

A je to tady! Nervózně postávám v zákulisí a očima hypnotizuji hodiny. Minuta do začátku. Bak si zjevně vůbec neuvědomuje, co se chystá a s hravým vrčením mi rve z ruky uzel. Ozývá se potlesk, kdosi mě strká k pódiu. A je to tady. Raději se ani nedívám do publika. Někde v něm sedí má máma a trenérka z cvičáku Lída. Snad jí neudělám takovou ostudu. Pohlédneme si s Šárkou naposled do očí, naposled naprázdno polkneme a naposled popácám Bakšu. Za bouřlivých ovací vstupujeme vstříc svému úkolu. Z reproduktorů zaznívají první tóny skladby Mama Mia od skupiny Abba.
"Dem na to, hochu," šeptnu Bakovi ještě, než začneme předvádět první cvik…

A jak celé naše vystoupení dopadlo? Úžasně! Místy sice byly drobné chybičky, ale čert je vem! Důležité je, že mě můj pejsek nezradil.
Lucia Stemmerová
P.S. Lucce tenhle článek vytiskli v březnovém čísle Pes přítel člověka. Lucka je prostě šikula!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama